Mezi nejstarší památky v Itálii patří Nuraghy na Sardínii. O historii těchto staveb se příliš neví. Na území jižní Itálie se nachází spousta staveb původně z dob starověkého Řecka, z období zvaného Magna Graecia. Jsou to především zbytky chrámů. Vynález oblouku a použití betonu umožnil Římanům stavět v poněkud větším měřítku než Řekům. V římské architektuře se zachovalo daleko více památek.
Byzantská architektura vychází z římské a orientální architektury. Typickým znakem je použití kopulí a oblouků. Stavby jsou bohatě zdobeny orientálními prvky. Dobrým příkladem je bazilika sv. Marka v Benátkách. Byzantský sloh velmi ovlivnil italskou architekturu, především románský sloh. Ve 13. století přichází z Francie sloh gotický. Gotika používá lomený oblouk, rozetová okna. Interiéry jsou velmi vzdušné. Nejprve se v gotickém slohu začaly stavět baziliky, např. bazilika sv. Františka v Assisi, dóm v Milánu, v Neapoli atd. Později také paláce (Dóžecí palác v Benátkách) a měšťanské domy.
V 15. století v Itálii vzniká nový umělecký směr. Hlavní vizí byl návrat k antické architektuře a stylu života. Místo lomených se opět používají klasické oblouky. V renesančním slohu je postavena např. bazilika sv. Petra a Pavla ve Vatikánu. Vzniká ale také spousta venkovských vil (nejvíce v Laziu). Také města v Toskánsku jsou především renesanční (Florencie, Siena).
Po Itálii najdeme také barokní památky, ale ne v tak velkém měřítku, mnoho staveb se nachází v Lecce, zvaném Florencie baroka. V 18. století baroko střídá klasicismus a secese (pasáž v Miláně a Neapoli). Nejkontroverznější klasicistní stavbou na území Itálie je bezesporu římské Vittoriano.
Začátkem 20. století se v Itálii prosazuje nový směr - futurismus. Využívá železobetonových konstrukcí a skla. Po II. světové válce vznikají moderní, ne vždy estetická předměstí. Od 60. let potom probíhá vlna výstavby letovisek na pobřeží. Vzniká také několik mrakodrapů, především v Miláně, Turíně a v Římě.