Italština je románský jazyk, příbuzný francouzštině, španělštině, rumunštině a portugalštině. Ze všech jazyků má nejblíže k latině. Před sjednocením Itálie se v každém regionu používal jiný dialekt. Všichni Italové v současnosti mluví italsky jak v Itálii, San Marinu, ve Švýcarsku i ve Slovinsku a Chorvatsku. Obyvatelé pohraničí hovoří dvěma jazyky. Personál v hotelech většinou mluví trochu anglicky, převážně na severu také Německy. Cizince ale lépe přijmou, pokud se alespoň pokusí mluvit italsky.
Italština je fonetický jazyk, psaná podoba zhruba odpovídá vyslovované podobě.
a, i, o | výslovnost jako v češtině |
e | zavřené nebo otevřené (krátce, dlouze) |
u | dlouze u: |
ai | [ai] |
eu | [eu] |
oi | [oi] |
u | vždycky jako u: |
h | nikdy se vevyslovuje |
s | [s] nebo [z] |
z | [c] nebo [dz] |
ca | [ka] |
co | [ko] |
cu | [ku] |
ce | [če] |
ci | [či] |
ga | [ga] |
go | [go] |
gu | [gu] |
ge | [dže] |
gi | [dži] i může před samohláskou zmizet |
gli | [lj] |
gn | [ň] |
chi | [ki] |
ghi | [gi] |
ghe | [ge] |
sce, sci | [še], [ši] |
scia, scio | [ša], [šo] |
nn, ll, pp, tt | s přízvukem |
Stavba vět v italštině je podobná jako v češtině. Skládají se z podmětu, přísudku, předmětu atd. Podmět a přísudek se mění podle osoby a času. V italštině se používají členy v závislosti na osobě (il, lo, la - pro určitý člen). Slovesa typicky končí na -are, -ere nebo -ire, časují se klasicky do šesti časů, jako v jiných jazycích. U množného čísla většinou dochází ke změně koncovky podstatných jmen, mění se také člen (il → i, lo → gli, la → le). Gramatika je ovšem mnohem obsáhlejší, zde uvádíme jen několik základních věcí.
Può parlare più lentamente, per favore?
Můžete mluvit pomaleji, prosím?
Vorrei riservare una tavola.
Chtěl bych si rezervovat stůl.
Non capisco l’Italiano.
Nerozumím italsky.