Zapomeňte na výtvory některých českých pizzerií nebo na mražený koláč ze supermarketu. Pravá italská pizza vypadá jinak. Žádný eidam, kukuřice ani kečup.
Těsto na pizzu se skládá pouze z mouky, vody, droždí, olivového oleje a soli. Těsto se potře rajčatovou omáčkou (Sugo di pomodoro), po té se na něj naskládá zbytek surovin. Obvykle následuje Mozzarella. Nakonec se před pečením zakápne olivovým olejem. Sušená šunka, sýr Parmiggiano Reggiano nebo bazalka se přidávají až po upečení.
Obdobné těstové placky se pekly už ve starověkém Egyptě, Řecku i Římě. Roku 1889 byla v Neapoli připravena první pizza pro italskou královnu Margheritu, v národních barvách (bazalka, mozzarella, rajčata). Název Pizza pochází z řeckého Πίτα (= chleba), do dnešního tvaru upraveno neapolským dialektem.
Pizza se dělí na tři druhy, podle své podoby:
Pravá neapolská pizza je dána normou UNI 10791:98, od roku 2010 Tradiční výrobek chráněný EU. Norma udává, že těsto nesmí obsahovat žádný tuk. Schváleny jsou dva druhy pizzy:
Téměř v každém italském regionu má pizza svoji odlišnou podobu. Na Sicílii a v Kalábrii se na pizzu dává cibule, sýr Cacciocavallo, sušená rajčata ale také brambory a klobásy. Pizza může být těstem zakrytá také shora, potom už má název Focaccia. V okolí Říma do těsta přidávají olej a na povrch např. ančovičky, drcenou bazalku, sýr Pecorino a pepř. V oblasti Marche může být do těsta přimícháno sádlo a pizza doplněna o rozmarýn a cibuli. Z regionů Apulie a Kampánie pochází úprava, kdy je pizza před pečením přeložena na půl, nazývá se Calzone.