Historie Itálie ← Magna Graecia
V oblasti dnešního Říma původně sílili Etruskové, na jihu Latinové, kteří byli předchůdci Římanů. Roku 509 př. n. l. došlo k významné události, kdy byla obyvateli Říma založena republika a Etruskové svrženi. Tento akt znamenal začátek nové éry pro Řím.
V čele městského státu stáli dva konzulové, voleni každý rok. Tito úředníci měli velkou moc a byli odpovědní za správu státu. Vedle nich stál senát, který byl složen z patriciů, politické a vojenské elity. Obyvatelstvo se dělilo na obyčejné lidi - plebejce, a na elitu - patricie. Toto rozdělení bylo zdrojem mnoha sociálních a politických konfliktů.
V roce 387 př. n. l. Řím vyplenili Keltové, avšak Římané se nevzdali a pokračovali v budování svého impéria. Okolo roku 250 př. n. l. už k Římu patřilo téměř celé území dnešní Itálie. Římané byli známí svými stavebními dovednostmi. Budovali kvalitní silnice, které se na některých místech dochovaly dodnes. Nejznámější z nich je Via Appia, která vedla z Říma do Brindisi. Tyto silnice nejen usnadňovaly dopravu a obchod, ale také umožňovaly rychlé přesuny vojsk. Řím měl v té době silnou armádu a loďstvo, což mu umožňovalo neustále získávat nová území. Toto období bylo také charakteristické řadou válek, které Řím vedl s cílem rozšířit své území a vliv.
V polovině 3. století př. n. l. měli Kartaginci významný vliv ve středozemí. Byli to schopní obchodníci a námořníci, kteří ovládali rozsáhlé obchodní sítě. Avšak jejich moc začala být pro Římany hrozbou, a tak je napadli.
První punská válka (264 - 241 př. n. l.) byla v podstatě námořní konflikt, ve kterém Římané získali Sicílii, Sardinii a Korsiku. Toto bylo první významné rozšíření římského impéria mimo italský poloostrov. Druhá punská válka (218 - 202 př. n. l.) je nejznámější díky geniálnímu kartaginskému generálovi Hanibalovi, který překročil Alpy a dorazil do Říma ze severu. I přes jeho taktické dovednosti a několik významných vítězství se Kartagincům nepodařilo Řím definitivně porazit. Třetí punská válka (149 - 146 př. n. l.) byla poslední a nejkrutější z punských válek. Kartágo bylo zničeno, jeho obyvatelé prodáni do otroctví a území bylo začleněno do římského impéria. Od té doby Řím vládl nad celým středomořím.
Řím, který ovládal obrovskou část středomoří, byl svědkem mnoha vnitřních nepokojů a konfliktů. Jedním z nejvýznamnějších bylo povstání otroků v letech 73 - 71 př. n. l., které vedl gladiátor Spartakus. Toto povstání bylo nakonec potlačeno, ale jeho duch přetrval.
V této době se k moci dostávají tři vládci - Julius Caesar, Pompeius a Crassus, známí jako první triumvirát. Julius Caesar, jeden z nejvýznamnějších římských vojevůdců a politiků, připojil k Římu oblasti dnešního Německa, Francie a Velké Británie. Jeho vojenské a politické úspěchy mu vynesly obrovskou popularitu mezi lidmi, ale také mnoho nepřátel mezi senátory. Roku 48 př. n. l. byl Julius Caesar jmenován diktátorem, což znamenalo konec římské republiky. Jeho vláda však byla krátká, neboť 15. března 44 př. n. l. byl zavražděn svým nevlastním synem Brutem. Tato událost vedla k dalšímu období chaosu a občanských válek.
Další římští císaři, kteří nastoupili po Caesarovi, nebyli tak schopní a často utráceli bohatství státu na luxus a rozmařilost. Vespasianus, jeden z mála výjimek, nechal postavit koloseum, jednu z nejznámějších staveb starověkého Říma. Za vlády Tiberia, Claudia a Nera došlo k čím dál většímu úpadku. Nero, který je známý svou krutostí a pronásledováním křesťanů, je často považován za symbol dekadence a korupce římského impéria.
Dioklecián, který vládl koncem 3. století n. l., se pokusil o reformy, které měly římské impérium stabilizovat. Nechal zdvojnásobit velikost armády a postavit nádherný palác ve Splitu, který je dnes jedním z nejvýznamnějších památníků starověkého Říma v Chorvatsku. Jeho vláda však byla posledním zábleskem slávy římského impéria, které se brzy poté začalo rozpadat.
Největší rozlohu Římská říše měla za císaře Traiana v roce 117. V této době se říše rozkládala od Británie na západě po Mezopotámii na východě a od Germánie na severu po severní Afriku na jihu. Traianus je často považován za jednoho z nejlepších římských císařů díky svým vojenským úspěchům a správním reformám.
Roku 395 došlo k rozdělení na Východořímskou a Západořímskou říši. To bylo důsledkem politických, sociálních a ekonomických rozdílů mezi východní a západní částí říše. Východořímská říše, známá také jako Byzantská, měla své centrum v Konstantinopoli a prosperovala ještě několik století. Naopak Západořímská říše, s centrem v Římě, čelila čím dál větším problémům.
Později bylo hlavní město Západořímské říše přesunuto z Říma do Ravenny. Tento krok byl proveden z důvodu lepší obranné pozice Ravenny a její blízkosti k bohatým zemědělským oblastem v severní Itálii. Avšak ani tento krok nezastavil postupný úpadek Západořímské říše. Krátce na to, v roce 476, Západořímská říše oficiálně zanikla, když byl poslední západořímský císař Romulus Augustus svržen germánským vojevůdcem Odoakrem. Tento moment je často považován za konec starověku a začátek středověku v Evropě. Na druhé straně Východořímská říše, pokračovala až do 15. století, kdy byla dobyta Osmany.
Vyhledávání
Místa v okolí